Rekapitulace mého života není příliš veselá – jsem ovdovělá prodavačka potravin, které z manželství zůstal rozestavěný dům a dluhy. Manžel byl řidič z povolání, ale jednou se z cest nevrátil a mně se život obrátil vzhůru nohama. Nic moc bilance.
Žili jsme si spokojeně a postupně si plnili náš sen o pěkném domečku s rozkvetlou zahrádkou, bazénem a velkým hlídacím psem. Plánovali jsme si, jak doděláme rekonstrukci, budeme sedět na terase, poslouchat zpěv ptáků a pít voňavou kávu nebo lahvinku červeného. Jenže jsme stihli jen vyřídit hypotéku, koupit starý domek, pořídit psa a další budování zůstalo na mně.
Bylo to nad moje síly. Neuměla jsem jednat s cizími lidmi, nahlas vyjádřit co chci a neuměla jsem se ani ozvat, že něco nechci. Jak jsem měla vybírat dělníky, shánět zedníky a jak jsem jim měla říct, co a jak mají dělat? Měla jsem pocit, že to prostě nedokážu i přesto, že se domu nechci zbavit. Dům byl jako naše dítě, nechtěla jsem ho prodat a strašně moc si přála dokončit to, co jsme s Ludvíkem začali. Už jsem ale fakt nevěděla kudy a kam. Potřebovala jsem najít nějakého pomocníka, někoho, kdo by za mne nesl tíhu jednání s lidmi. Jenže nikde nikdo, kromě kamaráda Pepíka, pojišťováka. Ten mne pořád přesvědčoval, že se nemám čeho bát, že mne cizí lidi neukousnou a hučel do mne tak dlouho, až jsem s ním šla na seminář o NLP.
Byla jsem v šoku! To teda byl zážitek! Zjistila jsem, proč se tak bojím mluvit s cizími lidmi a naučila se ten strach zvládat. Dokonce jsem postupem času v debatách s neznámými lidmi našla zalíbení, začala jsem Pepíkovi domlouvat termíny schůzek na pojišťování a vylepšila si tak domácí rozpočet.