Zhruba ve stejné době se bývalýmu manželovi začalo sypat nové manželství a hledal parťáka. Vašík byl vždycky spíš tátovo, tak po 2 letech jejich tajných domluv odešel k němu. Říkali mi „Jak jsi ho mohla pustit?“, ale copak můžu synovi bránit být s tátou?! Bylo to těžký, stýskalo se mi a Martinovi taky. Moc. Nakonec odešel za bráchou. Je to síla! Ale nejsou přece u cizích! Tátu mají jen jednoho, a kdy ho mají pořádně poznat, když ne jako děti? Tvářím se hrdinně, a když odjedou a nikdo to nevidí, bulím do polštářů. Pořád hledám něco, co mi pomůže zvládnout život a objevuji NLP (neurolingvistické programování). Vyzkoušela jsem si na vlastní kůži jeho bleskové účinky, když jsem během pár minut konečně pustila z hlavy věci, který mi tam šrotovaly léta a přitom nešly změnit. A navíc jsem nikomu nemusela vykládat, co se mi stalo a co zpracovávám! Vedená meditace, autohypnóza, časová osa, metapozice, přerámování – slova, co jsem dřív ani neznala, mi začala pomalu, ale jistě měnit život. Rozhodla jsem se, že nezůstanu v půli cesty a přihlásila se na kurz Praktikanta. Díky němu jsem do rukou dostala další zbraně, takže vidím život v lepších barvách a střípky vědomostí a fíglů do sebe zapadají jako sklíčka kaleidoskopu. Najednou si uvědomuji, jak nepřeberné množství možností mám, a že se na věci můžu dívat z různých směrů (metapozic), že mám možnost volby, že nejsem obětí osudu, že si ho tvořím sama, a že SVŮJ život můžu žít podle SVÝCH představ. Díky NLP mi i po tom všem, co jsem si prožila, okolí říká:„ Ty jsi Sluníčko, jak to děláš?“ „Když Tě ráno potkám, mám hned hezčí den…“ „Jak to děláš, že všechno tak lehce zvládáš?“ Bylo to těžký, ale už vím, jak na to. Z malý holčičky Dáši jsem se stala já, Dagmar – žena, matka, podnikatelka, kamarádka, člověk, kterej rád spojuje nespojitelný a nalézá cestu tam, kde ji ostatní nevidí…PONOUKATELKA.*/

Ponoukám lidi ke změně. Ukazuju, že není nutný si nechat ubližovat (fyzicky ani psychicky). Ukazuju, že strachů se člověk může zbavit a že ze slabých stránek je možný udělat silný. Ukazuju lidem, jak si všímat v životě toho hezkýho, radovat se z maličkostí a mít každej den důvod k úsměvu. Učím lidi to, co mi funguje a co mě dovedlo tam, kde jsem.

*/ To slovo se mi moc líbí, vystihuje mne. Vymyslely ho „děti moje takřka vlastní“ (rozuměj děti mého bývalého přítele, se kterým už dávno žijeme 2 oddělený životy, ale jeho děti jsou naštěstí v mým životě dál)